Nezvládám být dospělý

Nezvládám být dospělý

"A je to definitivní!" Takto prudce jsem zareagoval na poznámku přátel, kteří se mě zcela nevinně zeptali, zda jsem už podal daňové přiznání pro tento rok. Jistě se některým má reakce na tuto otázku nepozdávala, ale já měl skutečně jasno. Fakt, že jsem opět na tuto zásadní povinnost moderního člověka zapomněl, a že mé předsevzetí z minulého roku, totiž, že příště podám přiznání s dostatečným předstihem, vzalo za své, a že následujících pár dní strávím v horečném dohledávání různých písemností, abych stihl podat přiznání včas, mne utvrdilo v mém přesvědčení o nemožnosti "býti dospělým". Neberte to prosím, jako nějaké nihilistické heslo minulého století, já jsem skutečně vnitřně přesvědčen, že nejsem schopen naplnit představu moderní civilizované společnosti o svéprávném a fungujícím dospělém racionálně uvažujícím občanovi. Mé stanovisko nepramení z nějakého odmítnutí moderní společnosti, jakožto politického či náboženského programu. Já jsem se skutečně velmi snažil o fungování mezi dospělými, a to už od svého dětství. Reálně jsem si představoval sám sebe jako plně funkční jednotku společnosti, leč v životě každého se objeví překážka, před kterou musí rezignovat. Mým "taxisem" se zkrátka stal život dospělého. Většina z nás prožila dětství jako děti. Skutečně se to zdá podivné, ale poznal jsem řadu lidí, kteří se již v dětství chovali jako dospělí, tito jedinci si snad dětství jako takové schovávají na později, což se naštěstí mnoha lidem vyplní v důchodovém věku. Obvykle však dětství prožíváme jako bezstarostné děti, plni očekávání budoucího, prožíváme dobrodružství života a ve svých představách se stáváme čímkoli a kýmkoli jen chceme. Bláhově se těšíme na dospělost, která je zahalena tajemstvím, a která symbolizuje svobodu. Jít spát, kdy chceme, dělat co chceme a hlavně nemuset poslouchat dospělé. Žel bohu velmi rychle jsme z tohoto snu vytrženi realitou opravdového života dospělých, slovy filosofa, jsme dospělostí "vrženi do světa". Náhle jsme zaplaveni celou řadou povinností, o kterých jsme ani netušili, že existují.

Sotva jsem si zvykl na nutnost dodávat půjčené knihy včas do knihovny, hned jsem zjistil, že stejné pravidlo platí i u mnoha jiných věcí, přičemž mou neschopností jsem až příliš pozdě zjišťoval a pociťoval sankce za pozdní vyřizování oněch rozličných záležitostí. Všechno jsem se svědomitě jako mladý člověk snažil plnit a chápat, a tak jsem i pokorně platil rozličné dlužné částky z prodlení. Člověka však stíhá jedna rána za druhou, a jak je známo, neštěstí nechodí nikdy samo, byl jsem tak ihned konfrontován s realitou daní a placení tzv. sociálního a zdravotního. Na tuto skutečnost jsem přišel náhodou od jednoho známého, který ji získal za krvavou cenu několika zaplacených pokut. Naštěstí se některých povinností chopila má alma mater a později i zaměstnavatel, ale hrozím se dne, kdy se budu muset postavit těmto věcem zcela osamocen, vydán napospas úředním razítkům a divokým formulářům. Další ranou pak pro mě bylo každoroční daňové přiznání, o kteréžto povinnosti jsem se dozvěděl od spolupracovníků, když jsem se zeptal na ony roztomile se tvářící dotazníčky, bláhově jsem si myslel, že se jedná o nějaký sociologický průzkum o spokojenosti se životem či počasím.

Největší problém však nastal při mém osamostatnění se z pod křídel rodiny. Nejenže jsem zjistil, že se musí pravidelně platit celá řada nevysvětlitelných částek na rozličné účty, rozličným institucím, ale hrozby opomenutí jsou takové, že jsem raději některé zaplatil hned několikrát, abych si byl skutečně jist jejich odchodem do patřičných rukou. Každé ráno se budím orosený studeným potem na čele, protože mě ve snech pronásledují obří nezaplacené složenky zapadlé za poličkou, které v mých snech vylézají jako štíři, kteří hledají spící kořist. Každý večer pak ulehám ve stresu, zda jsem vše zaplatil, přihlásil, oznámil a potvrdil. Během samotného dne pak čekám, kdy a jak se dozvím o povinnosti něco platit, přiznat nebo odevzdat, kterou již několik let neplním, protože o ní nevím, ale za kterou budu každopádně řádně sankcionován. Aby bylo jasno, nezpochybňuji povinnost platit daně a jiné, pro společnost důležité věci, já jen zkrátka nejsem schopen vytrvat v zjišťování informací, které jsou všem dospělým zapotřebí. Proto jsem se rozhodl zcela racionálně a s vyrovnanou myslí rezignovat na funkci dospělého a navrátit se do role dítěte. Rád budu chodit spát hned po večerníčku, budu dojídat i tlusté maso, nebudu trajdat venku po setmění a budu po sobě uklízet přezůvky. Vymožeností dospělého člověka se vzdám, pakliže mi někdo ohlídá všechny složenky, všechny nutné formuláře a skryté povinnosti, které padají na mou hlavu. V tomto duch jsem se rozhodnul i konat. Jako člověk 21. století jsem hledal radu na internetu, ten mi však příliš nepomohl. Na dotaz "Jak se stát znovu dítětem?" mi nebyl schopen pomoci. Žádná z nabízených internetových stránek mi příliš neporadila. Jisté očekávání jsem měl, když jsem klikl na odkaz "Jak se stát Božím dítětem?", koneckonců jsem nespecifikoval, jakým dítětem se chci stát, ale po několika řádcích textu jsem pochopil, že ani "Boží dítě" se nevyhne povinnosti placení složenek, což mě utvrdilo, že odpověď musím hledat jinde. Rozhodl jsem se hledat v odborné literatuře, žel jsem zjistil, že v mém několikasvazkovém Slovníku naučném, chybí svazek s písmenem "D", jako dítě, což fatálně narušilo můj plán. Knihu si nemůžu půjčit ani v knihovně, protože můj strach z případně později vrácené výpůjčky je silnější, než nutnost knihu přečíst. Z knih se tak nedozvím odbornou definici pojmu dítě, či dětství, která by mi snad pomohla nalézt i metodu, jak se opětovně uvést do tohoto stavu. Jako laik v tomto oboru jsem si představoval znovunavrácení do dětského období jako výsledek hluboké meditace, či dlouhého tréninku. Mnoho jsem přečetl o hypnóze, ve které se lidé vracejí do dětských let, ale tato záležitost je pouze krátkodobá a s placením účtů a odbýváním výhodných nabídek obchodníků nemá nic společného.

Po zklamání moderní technikou jsem se rozhodl obrátit s touto otázkou na přátele, vyložil jsem jim celý problém, ale ti mi jen řekli, že každý se otrká a že někam společně vyrazíme a bude fajn. Já však trval na svém, mé rozhodnutí stát se opět dítětem nevychází z poblouznění, ani přepracování, je to výsledek zcela logické dedukce, a proto jsem dále hledal cesty k vytouženému cíli. V zoufalství, které mě stíhalo, neb jsem nebyl schopen nalézt uspokojivé řešení svého problému, jsem se optal své kamarádky právničky, ta mi vyložila, že cestou by snad mohlo být zbavení svéprávnosti neboli zbavení způsobilosti k právním úkonům, tato informace mě nabudila k nové aktivitě. Ihned jsem se rozhodl konat, všem ve svém okolí jsem začal s hrdostí oznamovat, že jsem nesvéprávný, a že po mě nikdo nemůže nic chtít. Bohužel se nedostavil kýžený výsledek, krom sarkastických poznámek kamarádů a několika vtipných komentářů se nic nezměnilo. Nejhorší ze všeho je fakt, že i po tomto veřejném přiznání mi stále přicházejí nové a nové složenky a operátoři mě zasypávají dalšími super výhodnými nabídkami změn tarifu. Na svůj cíl však nehodlám rezignovat, již nyní plánuji setkání s právničkou, která mě snad zasvětí do tajů vytoužené nesvéprávnosti. Z vlastní zkušenosti vím, že přesvědčovat paní pošťačku, že složenky nechci neb jsem se prohlásil nesvéprávným dítětem, nemá valného výsledku, musím tak svůj případ hnát výš a bude-li to nutné, tak i k soudu do Štrasburku, nebo nejvyššímu soudu nad všemi soudy, k soudu poslednímu.

Václav Čada