Mám rád kalamity

Mám rád kalamity.

Ano, skutečně, po nedávné příhodě jsem si v ryzosti a jasnosti horského slunečného dne, uvědomil fakt, že "mám rád kalamity" všeho druhu. Nechtěl bych, aby na tomto místě vznikl mylný dojem o mé osobě, ačkoli je jistě v mnoha ohledech nevyrovnaná, přesto ji nepovažuji za delikventní, ba dokonce patologickou. Nepatřím ani do žádné teroristické skupiny, která by snad vyvolávala kalamitní stavy ve městech, nic takového, přesto na svém tvrzení o náklonnosti k výjimečným stavům trvám. Již jsem zmiňoval onu příhodu, která ozřejmí a ilustruje můj názor. Nejedná se o nic výjimečného, každý spořádaný i nespořádaný občan ji mnohokrát zažil. Jednoduše řečeno nejela tramvaj, kterou jsem potřeboval pro přesun z bodu A do bodu B, vím, čtenář který dychtivě očekával tornádo v pražských ulicích, je zklamán, ale pro mé poznání tato příhoda byla dostačující. Předpokládám, že není třeba rozruch, který byl tímto výpadkem MHD způsoben, blížeji popisovat, jednalo se o klasickou situaci, kdy v ulici stojí jedna tramvaj za druhou, řidiči postávají venku a kouří slastně cigaretu, mládež výpadku využívá pro doplnění tekutin a lidé bloudí mezi troubícími auty s výrazy zoufalství, které nejlépe pochopíme z reprodukcí Munchových děl.

Zajímavý je fakt, jakým způsobem spolucestující na nenadálou událost reagují, část z nich se snaží svým projeveným hněvem přivolat božskou či pekelnou spásu, někteří propadají zoufalství a pouze tiše sténají na svých místech, nejodvážnější pak berou osud do vlastních rukou a vyrážejí z tramvají vstříc nejasnému osudu v džungli velkoměsta. Tyto odvážlivce pak čeká ono bloudění skrze nehostinné ulice, kde většinou následují dav podobně zoufalých postav, které hledají spásu v jiném dopravním prostředku, který se však zdá býti nedostupným.

To co jsem na předchozích řádcích popsal, je však pouze první fáze kalamitní situace. Dalo by se říci, že pravý zážitek z kalamity přichází posléze, když i těm nejhorlivějším začíná docházet, že tramvaj jen tak nepojede a celkově se situace začíná uklidňovat. Lidé přestávají pobíhat v kruzích kolem dopravního prostředku, řidiči si začínají připalovat další cigaretu a z dáli se vracejí odvážlivci, kteří nenašli jiného východiska z kalamity, než návrat do bezpečí stojící tramvaje. Tito průzkumníci odpovídají na zoufalé otázky spolucestujících, kteří hledají, spolu s Aristotelem, prvotní příčinu všech věcí, cestující se však na rozdíl od Aristotela zaměřují pouze na pojízdnost vozového parku hromadné dopravy a příčiny vzniklé situace.

V této chvíli naprostého zoufalství a rezignace, kdy je již všem jasné, že plánovanou schůzku, příchod do práce nebo televizní seriál nestihnou, se naskýtá onen pravý zážitek z kalamity. Lidé totiž stiženi katastrofou přestanou okolí vnímat pouze jako shluk nahodilých fenoménů a začnou vnímat tyto jevy jako své spolutrpitele a ba co víc, jako lidské bytosti. Prvním cílem zájmu probuzených lidí se stávají postávající řidiči, kteří nejprve čelí otázkám ryze technického rázu: "Kdy to pojede? Proč to nejede?"atd. Později si i cestující připalují cigarety a počínají vtipkovat nad stavem dopravy. Ostatní spolutrpitelé přicházejí a všichni náhle diskutují v hloučcích, někteří pomáhají starší osobě, která chce také protáhnout své kosti mimo útroby tramvajové soupravy, a předávají odborné informace nově příchozím. Společně se pochichtávají lidem, kteří dobíhají tramvaj, aniž by věděli, že ta nikam nejede a asi ani nepojede. Všichni jsou náhle společně v této situaci, chápou jeden druhého jakožto spolutrpitele a bezelstně ostatním svěřují své původní plány. Můžeme se tak dozvědět, že ta starší paní v modré sukni jede na Palmovku za svým synem, že pobledlý mladík ve špatně padnoucím saku jede na schůzku s děvčetem a slečna s velkýma očima nestihne kadeřníka. Lidé se tak znají a utěšují v malichernostech a při tom každý probírá střípky vzpomínek bezstarostného dětství, kdy nikdo nespěchal a čas byl nezměrná veličina. Společně pak sledují okolní svět, který se zdá být tak vzdálený a chaotický. Nechápou a stejně tak zůstávají nepochopeni troubícími řidiči a rychle kličkujícími chodci v okolí. Z cestujících se vlivem špatně zaparkovaného auta, nebo jiné nepředvídané záležitosti, stali naslouchající a chápající bytosti.

Jistě ne každý je takovému zážitku připraven, někteří raději pospíchají dál do okolního chaosu, avšak část lidí, kteří nemusí, nebo nechtějí pokračovat v každodenním shonu, se tak ocitají zdánlivě mimo vesmír a z uzavřené bubliny klidu a rezignace pobaveně sledují okolí. Je těžké vkročit do tohoto prostoru klidu, kdy si uvědomíme, že malé zpoždění nehraničí s katastrofou, a i kdyby snad ano, za tu chvíli klidu to stojí.

Pochopil jsem, že jedna z mála možností, jak okusit onu nostalgickou chvíli klidu, bez marasmu zrychleného světa je zažít kalamitu hromadné dopravy, proto volám a žádám více kalamit, více spadlých trolejí, více aut na kolejích, více rozbitých souprav tramvají a metra.

Václav Čada